Na reflexi 17. listopadu není nikdy pozdě

Jak se nezadržitelně blížíme k adventu, na kytice ze 17. listopadu i odhalené pomníky už pomalu začal sedat prach, na pronesené projevy prach digitální. Neměl by ale překrýt myšlenky a pocity vyvolané oslavami. Výročí jsme myslím oslavili v Litoměřicích pěkně a důstojně celou řadou akcí od náměstí, přes kostely, kino, knihovnu až do škol. K takovým kulatinám patří i trocha patosu, vyzdvižení ideálů, vzpomínky a také reflexe toho, co se tenkrát stalo a nestalo a kde jsme dnes. Dovolím si osobní ohlédnutí za oslavami.

V rámci litoměřických oslav se mě nejvíc dotkly tři momenty. Bylo to poděkování v kostele Všech svatých ráno ještě před akcí na náměstí. Tam jsem cítila překvapení, spontánní upřímnost, sounáležitost a ve vzduchu něco z té atmosféry listopadových dní 1989, jak si je pamatuji.

Druhým bodem zásahu do nitra byla pravá ekumenická bohoslužba ten samý den večer. Modlitebna Českobratrské církve evangelické praskala ve švech, zpívaly se spirituály, na kterých jsem vyrostla, a střídali se duchovní šesti církví. Spojování a ochota k dohodě je pro mě mantra pro přežití hodnot, které jsou dnes obecně v ohrožení. A v duchovní oblasti o to víc. Navíc působila symbolika místa, které fakticky bylo revolučním štábem a centrem Občanského fóra. Jsem moc ráda, že se to povedlo, a že jsem tomu mohla pomoci (výzvu zastupitelstvu k zařazení ekumenické bohoslužby na program oslav můžete najít zde), protože to nebylo vůbec jisté ani samozřejmé. Kázání br. f. pana Jiřího Šamšuly je k přečtení tady.

A poslední a masivní tečkou za oslavami byla pro mě na první pohled nenápadná beseda s Janem Urbanem a jeho ženou, kterou uspořádala v týdnu knihovna. Pan Urban stále učí a mám naději, že tedy v této zemi bude pár desítek nebo lépe stovek jeho studentů plus přátelé, kteří měli tu šanci si ho poslechnout a položit mu své otázky. Občas i něco rozvede ve svých mediálních vystoupeních (např. Prostor X Reflexu nebo Novinky.cz). Provádí totiž autentické a poctivé hodnocení toho, jak se revoluce odehrávala, jak probíhalo převzetí moci a co se tehdy úplně nepovedlo a proč. Privatizace, rozdělení majetků “na tisíc let dopředu”, to, že dnes žijeme v ekonomice založené na levné práci, kolik času musíme věnovat na udržení životní úrovně, jak se žije v některých regionech, podstata problému, že máme premiéra vedeného ve svazcích StB, minimálně v naší generaci, si tohle všechno zaslouží pravdivé zhodnocení. Mrazilo mě, když jsem slyšela, jak některé věci byly nasměrovány během pár hodin a za jakých okolností. A děkuji za to!

Pro shromáždění pod spínacím špendlíkem s trikolórou od Alžběty Kumstátové jsem si poctivě připravila na papírek také svůj příspěvek. Nakonec ale projevy vyčerpaly míru ochoty obecenstva vstřebávat další slova, takže jsem po vyhodnocení situace nechtěla prodlužovat. Svůj vzkaz tedy posílám do světa touto cestou v přepisu:

“Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu se bít za to, abyste to říkat mohli.” Asi poznáváte slova, která jsou připisována Voltairovi. Ať už je skutečně řekl nebo ne, jsou vyjádřením esence svobody. Chtěla bych popřát k těm 30tinám nám všem, abychom spolu mluvili. Upřímně, vytrvale a otevřeně.

Dialog je povinností a podmínkou demokracie. Když si budeme postoje sdělovat přes vymakané PR, vymezovat se a neslyšet druhý názor, povede to jen a jen k rozdělování.

Přeji si takovou společnost, kde se umíme policky a názorově pohádat a poté ale třeba sníst společně jídlo, protože se respektujeme. Pestrost je totiž nakonec vždy přínosná a zajímavá a dýcháme všichni jeden vzduch.

Prosím mluvme spolu a díky, že stále můžem!

Lenka Simerská, zastupitelka za Zelené