Jak se cítíme ve svém městě: MgA. Lenka Kahuda Klokočková, MA
Grafička, provozovatelka a lektorka litografické dílny LITHO LITO v Gotickém dvojčeti, kulturní iniciátorka (sousedský Jarní očistný festival aneb Jezuitská žije (JOF), Zažít město jinak).
Jak vidí veřejný prostor v Litoměřicích a co by doporučili a vylepšili, jsme se zeptali těch nejpovolanějších – litoměřických výtvarníků a výtvarnic a osobností, které ve veřejném prostoru tvoří a mapují ho.
V různých částech Litoměřic vnímám rozmanitý urbanistický kolorit vesměs vypovídající o svých obyvatelích. Atmosféru místům dodávají lidé, jejich vztah k místu, jejich pohyb a vyjadřování. My v Čechách nejsme příliš zvyklí žít veřejně, na ulici. Ulicemi zpravidla jen procházíme. Situace je generační, mladší lidé již do veřejného prostoru vstupují odvážnějším způsobem. Chození po trávníku přestává být tabu, večeře či popíjený před restaurací, nebo třeba cvičení pod širým nebem, kde Vás při této činnosti mohou pozorovat ostatní, už mnohým nepřipadá špatné. Nám vlastní izolovanost se postupně rozpouští. Lidé se zdržují tam, kde jim je příjemně. Kde je jim něco příjemného nabízeno (ať už je to jídlo, pití, zábava různého žánru). Proto by bylo násilné obyvatele vlákat tam, kde by je „někdo“ rád viděl, jen proto, že má s místem určitý záměr. Častým anti-příkladem je budování dětských hřišť podle katalogů, mnohdy lidmi bez představivosti, odpovědnými za útratu stanoveného rozpočtu na jejich realizaci, která zejí prázdnotou.
Těší mě, že se Město Litoměřice pouští do velkorysých projektů, jako je obnova autobusového nádraží, Jiráskových sadů, výstavbu cyklověže (zatím bez sítě městských cyklostezek), rekonstrukce Palachovy ulice ad. Přesto mi připadá, jako by naši zástupci měli na stole mapu města a vyznačili rádius v určité vzdálenosti od radnice. Nad rámec pomyslné kružnice je ještě příliš míst, která působí neutěšeně.
Z praktického hlediska jsem nepochopila, proč se neupřednostnila oprava ulic Masarykovy a Pokratické, před ulicí Palachovou? Stav silnice je v několika místech dokonce nebezpečný (zúžení vozovky kvůli stojícím autům, nerovnosti kolem kanalizačních poklopů, neoznačené konce obrubníků, nečitelné linie parkovacích zón apod.). Problematické projíždění a parkování na Mírovém náměstí, jako člověk žijící v centru, neodsuzuji, sama jej používám. V podvečerních hodinách je tu doprava klidnější a genius loci až do rána tolik netrpí estetickými újmami. Dokud budou úřední budovy na náměstí a v jeho blízkém okolí, stejně tak jako obchody a turistické cíle, problému se, myslím, nelze vyhnout ani v případě levnějších poplatků za parkovné u nádraží Litoměřice-Město nebo v plánovaných garážích v bývalém železničním tunelu. Omezení, která se nedotknou rezidentů, uvítám, celoplošný zákaz ne.
Ráz města působí velmi dobře. Je vidět, že se Město snaží a o veřejný prostor, v rámci svých možností, pečuje.
Odpovědné politiky si vybíráme podle toho, jací jsme (kým bychom chtěli být) my sami. Volíme z těch lidí, kteří se nám nabízí, nikoliv ty, které bychom v čele organismu, jakým město je, rádi viděli. A z těchto kritérií také vyvstává zájem – poptávka obyvatelstva po tom, co a jak se má ve veřejném prostoru odehrávat, jak ho lze naplno využívat. Tím chci říci, jací obyvatelé a jakým způsobem uplatňují své zájmy (zdali vůbec), tak město vypadá.
Velmi důležitým aktem pro zářnější budoucnost je vzdělávání, tj. učení obyvatel k osobnímu vztahu k místu, kde žijí, čemuž jsou nyní nakloněny i mnohé dotační programy nadací. Možná by samo Město ve svých lokálních programech mělo více dbát na tento způsob osvěty a nenechávat potenciál převážně na aktivní spolkové činnosti, které se v našem pěkném, živém městě daří.
Více k tématu zde:
