Můžeme být zeleným městem!
Jako dítě jsem na sídlišti chodila před dům hledat čtyřlístky a trhat mamince luční kytičky do vázy. Stačilo vyběhnout na mámy dohled z okna a vždycky jsem něco našla. Dneska ve městě často v létě vídáme vyprahlé plochy s travní monokulturou pár centimetrů nad vyčerpanou zemí. Kytičku a broučka by děcko marně hledalo. A to je špatně.
Zeleň ve městě má totiž hned několik funkcí. Jedna z nich je ta estetická, dělá město hezčí a žitelné. Protože člověk bez zeleně chřadne, jak dokládají i mnohé výzkumy. Ale neméně důležitá je potřeba ochlazovat město, zamezit vzniku tzv. tepelných ostrovů, a zadržet co nejvíc vody. Tohle ale nedokáže uniformní jednotná městská zeleň vytvořená na efekt.
Džungle ale také není to pravé do města. Fandím například ploše kolem Rudoarmějce, kde je už pár let luční směs a jiný režim kosení. A šla bych ještě dál. V Praze jsou k vidění zajímavě osázené plochy směsí léčivek, trvalek a trav, které kryjí půdu, krásně kvetou, samy se opečují a ještě krmí včely a motýly. Bez pletí, bez zálivky, s minimálními náklady na údržbu.
Jsem zvědavá na park v Mezibraní, až bude dokončen. Ale zatím nejsem nijak nadšená velikostí travní plochy a uniformními pásy, kam budou zřejmě avizované trvalky v řadách sázeny. Tráva bude neposečená vypadat nehezky, posečená bude vysychat. Pásy budou vyžadovat neustálý boj s plevely, voda se bude do plochy dodávat, místo aby měla naopak schopnost vodu zadržet.
Mám takový sen, a když se z něj probudím, vidím, že jinde už se stává skutečností. Je to město s bujnou chytrou zelení tvořící lokální biotopy, na střechách panely pro energii ze Slunce, pasivní uhlíkově neutrální budovy, srážková voda je maximálně využívaná pro jejich provoz. Údržba ulic bez chemie, ano i plevely v chodníku se už dají řešit jinak. Zelené střechy zpomalují odtok vody. Zadržená voda se zpětně odpařuje do ovzduší. Voda ze studní nemizí a město je zeleným ostrovem.
Nenecháme ty na krátko střižené trávníky minulosti, fotbalu a golfu?
